ENDE

Město Bílina

Město Bílina
Město Bílina uspělo v celostátní soutěži Zlatý erb

Město Bílina uspělo v celostátní soutěži Zlatý erb

Město Bílina získalo 2. místo v celostátní soutěži Zlatý erb, v kategorii nejlepší elektronická služba a projekt Smart city za PORTÁL OBČANA

Víte Kde najít?

Kde najít?

Víte

Vyhledávání

Z historie města

Bílina patří mezi významná historická města Podkrušnohoří. Úrodná půda zavlažovaná řekou Bílinou se svými přítoky a členitost terénu umožňující ochranu před případným nepřítelem lákala k osídlení již od mladší doby kamenné, kdy se zde usadili první zemědělci. Teprve příchod Slovanů v průběhu šestého století po Kristu však vytvořil souvislé osídlení. Podle Kosmovy kroniky obývali teplickou část Podkrušnohoří Běliňané, kteří jsou ztotožňováni zpravidla s Lemúzi, což byli příslušníci jednoho z mnoha slovanských kmenů žijících tehdy na území Čech. Jejich kmenové hradiště leželo s největší pravděpodobností u Zabrušan. V průběhu 9. století začal význam zabrušanského hradiště upadat, a to v souvislosti se sjednocováním země vládnoucím rodem Přemyslovců. Právě v této době se novým správním střediskem oblasti stalo bílinské hradiště, vystavěné na rulovém ostrohu v místech dnešního zámeckého parku nad Mírovým náměstím. 
01, obrázek se otevře v novém okně

První prokazatelná písemná zmínka o Bílině je uvedena v privilegiu papeže Jana XV. z 31. května roku 993 pro benediktinský klášter v Břevnově, ve které je kromě jiného určena povinnost provincii litoměřické, bílinské a děčínské odvádět klášteru desátky. Toto privilegium se nedochovalo. V Národním archivu v Praze je však uložena listina z roku 1224, na které Přemysl Otakar I. toto léty poškozené privilegium potvrzuje. V privilegiu se tedy objevuje termín provincia Belinensis. Provincií bylo nazýváno hradské území, jehož hranice však nebyly stanoveny přesně.

V Kosmově kronice je vyprávění o bojích knížete Břetislava I. s německým císařem Jindřichem III. v letech 1040 – 1041. Hradní správce Prkoš, jemuž bylo svěřeno velení nad vojskem z Moravy a nad třemi uherskými pluky, se dal podplatit Sasy. Nepostavil patřičné hlídky na horských přechodech a umožnil tak saskému vévodovi Ekkehardovi vyplenit kraj kolem řeky Bíliny. Kníže Břetislav po vítězství nad Jindřichem III. v bitvě u Brůdku u Domažlic rychlým zásahem zastavil postup nepřátel a uzavřel mír. Ekkehardovo vojsko odtáhlo a zrádný Prkoš byl krutě mučen, popraven a vhozen do řeky Bíliny. Okolnost, že bílinskému správci bylo svěřeno velení nad celou armádou, ukazuje na tehdejší významné postavení hradu.
02, obrázek se otevře v novém okně

03, obrázek se otevře v novém okně
V historické listině datované rokem 1043 je zmíněn bílinský kastelán Eppo. V Hájkově kronice je o tomto kastelánovi uvedena krásná pověst. Eppo měl překrásnou dceru, která se zamilovala do panoše svého otce. Když se Eppo dozvěděl, že dcera miluje chudého panoše, velmi se rozhněval a nechal ho uvrhnout do hradního vězení. Dceru poslal na hrad Košťálov. Dívka zde celé dny a noci proplakala a přemýšlela, jak by obměkčila svého otce. Vzpomněla si, že slyšela o čarodějnici, která žila v jeskyni na Bořni a míchala kouzelné nápoje. Dívka se ji rozhodla vyhledat, netušila však, že její otec kdysi čarodějnici urazil, a ta roky čekala na pomstu. Dala dívce lektvar, po jehož požití měl být otec smířen s jejím vyvoleným. Hrabě, sotva pohár dopil, padl mrtev k zemi. Ubohá dívka, hnána výčitkami svědomí, spěchala ven do noci směrem k Bořni. Ráno našli její mrtvolu v propasti pod Bořněm. Pomsta čarodějnice zahubila celý rod hraběte Eppa.

04, obrázek se otevře v novém okně
Nástupcem Eppovým byl patrně Mstiš, přední člen dvora knížete Spytihněva II. Letopisy uvádějí, že kníže se dostal do sporu se svým bratrem Vratislavem, ten uprchl do Uher, a to tak narychlo, že s sebou nestačil vzít svou manželku. Tu dal na příkaz knížete Spytihněva uvěznit na hradě Lštění (u Benešova) Mstiš, který byl správcem Lštění i Bíliny. Mstiš si dal v bílinském podhradí postavit vlastnický kostel - jeden z prvních kostelů v zemi, které nebyly založeny knížetem. Na vysvěcení v roce 1061 pozval i Spytihněvova nástupce na knížecím trůnu Vratislava II. Ten však nezapomněl Mstišovi příkoří, které mu učinil vězněním jeho manželky, sesadil Mstiše a správcem jmenoval Kojatu, syna Všeborova z rodu Hrabišovců. Historie zachovala jména dalších šesti hradních správců (županů), kteří se do roku 1222 na hradě vystřídali: Kojata, Mojek, Sezema, Boguta, Slavko a Jaroš.

05, obrázek se otevře v novém okně
Za krále Václava I. bylo sídlo župy přeneseno do Mostu. Bílina pozbyla význam ve správě země a přešla jako jedna z prvních knížecích správních hradů do šlechtických rukou, když ji věnoval v roce 1237 Václav I. jako dědičné léno svému oblíbenci německému šlechtici Ojíři z Frýdberka. Za jeho života začala také patrně stavba kamenného hradu na místě dnešního zámku. Do nově budovaného opevnění bylo pojato i městečko, které tak bylo chráněno hradbami a vodními příkopy. Roku 1290 přešlo město do vlastnictví Alberta ze Žeberka, ten v roce 1302 svěřil patronát nad farním kostelem sv. Petra a Pavla řádu německých rytířů. Řád založil ve městě latinskou školu, zmiňovanou poprvé roku 1342.

Ve druhé polovině 14. století byla Bílina plně ohrazena hradbami s baštami a parkánovou zdí, která se připojovala k hradbě hradu. Před ní, pravděpodobně za vodními příkopy, se otvíraly tři brány – Pražská, Teplická a Mostecká, před kterými se rozvíjela tři předměstí stejných jmen. 
06, obrázek se otevře v novém okně
Na teplickém předměstí stál již zmíněný špitál s kostelem sv. Alžběty a před mosteckou branou byl před rokem 1361 postaven kostelík sv. Štěpána, používaný později jako kostel hřbitovní. Vnitřní město mělo podobu úzkého obdélníku, orientovaného od severu k jihu, který protínaly dvě rovnoběžné ulice (dnešní Seifertova a Komenského), vedoucí přes pravoúhlé náměstí, kde proti kostelu sv. Petra a Pavla stála nejstarší budova radnice.

Dalšími majiteli Bíliny pak byli páni z Bergova. Ti prodali na počátku 15. století Bílinu Jiříkovi z Janovic a Bočkovi z Poděbrad, ten však záhy předal všechna práva Jiříkovi. V roce 1407 získal Bílinu Albrecht z Koldic, stoupenec krále Zikmunda. V roce 1421 se vydalo společné vojsko Pražanů a lounsko-žateckých husitů pod vedením Jana Želivského proti nejmocnější katolické pevnosti v regionu – Mostu. 
07, obrázek se otevře v novém okně
Během této výpravy bylo v polovině července dobyto město Bílina s hradem, kde je o několik let později doložen jako hejtman Jakoubek z Vřesovic. V jeho vlastnictví se v té době nalézaly hrady Kostomlaty, Kyšperk a Andělská Hora a dále města Žlutice, Teplice a Ústí nad Labem. V roce 1436 uzavřel Jakoubek z Vřesovic, zřejmě pod nátlakem, smlouvu s rodem Koldiců, podle které jim měl navrátit hrad a město Bílinu. Pánové z Koldic slíbili, že nebudou měšťanům bránit v přijímání podobojí. Nehospodárným a dobrodružným životem však koncem 15. století přišel Těma z Koldic o majetek, musel Bílinu i s okolím zastavit a tak ji roku 1502 získává Děpold z Lobkowicz, který v roce 1513 získává hrad a panství do dědičného držení.

08, obrázek se otevře v novém okně
Za vlády Děpolda z Lobkowicz byl bílinský hrad po roce 1500 zrekonstruován. Významným mezníkem v historii města se stal rok 1549, kdy Bílina dostala od císaře Ferdinanda I. privilegium pečetit červeným voskem a polepšit městský znak přidáním štítku s erbem Lobkowiczů. Podoba městského znaku doznala od těchto dob značných změn. Nakonec se ustálila do podoby, která je užívána v současnosti.

09, obrázek se otevře v novém okně
Tragický dopad měl na město a jeho obyvatele velký požár v roce 1568, při kterém byl zničen kostel sv. Petra, a shořela značná část města. V 70. letech 16. století byla znovu postavena většina vyhořelých domů a v letech 1573-1575 byl přestavěn děkanský kostel. Kryštof Popel z Lobkowicz pro něj nechal ulít tři zvony. Největší byl nazván po patronech kostela Petr a Pavel, menší byl zvon Barbora a nejmenší zvon nesl jméno Anna. Z původních tří zvonů je dnes v kostele pouze ten největší, Barbora byla zrekvírovaná za 1. sv. války a Anna za 2. světové války.

V roce 1618 vypukla třicetiletá válka. V Bílině, jako ve všech městech království, se vystřídala během válečných let vojska obou stran. V roce 1620 se zde ubytovalo vojsko českých stavů, v roce 1634 obsadili město Švédové a vypálili několik domů. Obyvatelstvo Bílinska v průběhu třicetileté války zásluhou násilné rekatolizace emigrovalo do protestantských zemí, bylo však také do značné míry vyvražděno. Noví osadníci přicházeli většinou ze Saska nebo z jiných částí německých knížectví, a tak oblast severozápadních Čech začala nabývat německého rázu.

Po těžkých válečných letech přišla léta rozkvětu, v padesátých letech 17. století získali měšťané nové výsady, povolení konání dobytčího a dvou výročních trhů.10, obrázek se otevře v novém okně Městská správa si postavila nové sídlo na rohu náměstí proti kostelu a v roce 1695 byl dostavěn a uveden do provozu pivovar, který patřil rodu Lobkowiczů. (Nejslavnější pivo z tohoto pivovaru bylo 11° světlé pivo Perla Severu nebo také Bílinská Perla. Po znárodnění v roce 1948 prošel pivovar několika národními podniky, v posledních letech před úplným zavřením fungoval již jen jako sladovna. Od sedmdesátých let 20. století sloužily budovy pivovaru jako skladiště a pokračovalo jejich chátrání. V roce 2016 se podařilo městu areál pivovaru prodat společnosti Lesy Sever.)

V letech 1665 – 1697 byl majitelem bílinského panství hrabě Václav Ferdinand Popel Lobkowicz, který nechal postavit na místě hradu raně barokní zámek. Práce byly provedeny italským stavitelem Antoniem della Portou podle plánů Giovanniho Pietra Tencally. Z tohoto období dodnes zdobí bílinské náměstí kašna se sochou sv. Floriána a mariánský sloup, obojí dílo italského sochaře a kameníka Giovanniho Pietra de Toscany.
11, obrázek se otevře v novém okně

Velký rozvoj prodělává Bílina v 19. století zásluhou průmyslového rozmachu. Postupně byly zbořeny hradby a brány, které znesnadňovaly výstavbu města. 12, obrázek se otevře v novém okněV letech 1811 až 1812 byla postavena silnice z Teplic přes Bílinu do Loun a později pak i silnice do Duchcova. V roce 1871 byly zahájeny práce na stavbě železniční trati na úseku Plzeň – Žatec – Obrnice – Bílina – Duchcov. V říjnu 1872 byl uveden do provozu úsek Obrnice - Bílina a o rok později úsek Bílina – Ledvice. Roku 1872 se také začalo se stavbou železniční trati oficiálně nazvané Bielatalbahn (Dráha v údolí Bíliny), která obstarala spojení mezi Ústím a Bílinou. Slavnostní otevření se uskutečnilo 6. června 1874 a v roce 1887 byla dokončena pokládka druhé koleje i v úseku Duchcov – Bílina – Chomutov.

Rozvíjel se i průmysl, Lobkowiczové založili v roce 1835 cukrovar, podnikatel Knötgen továrnu na výrobu porcelánu a kameninového zboží, ve 2. polovině 19. století byla založena sklárna Engels a sklárna Adlerhütten na duté sklo. Stavebně se začalo rozvíjet samo město. Ze zrušeného hřbitova u kostela sv. Štěpána se stal městský park, byly vydlážděny všechny ulice a očíslovány domy ve městě. Byla dokončena stavba dragounských kasáren v Chudeřicích. Každoročně se konaly výroční trhy, o letních měsících jarmarky a pravidelně týdenní trhy. Na konci 19. století vznikaly ve městě další instituce a byly zaváděny novinky tehdejší doby. V roce 1871 byla založena bílinská spořitelna, o rok později byla zřízena telegrafní stanice, v dalších letech bylo zavedeno elektrické osvětlení a Bílina byla připojena ke státní telefonní síti. Petrolejové lampy vystřídalo elektrické osvětlení. Do města se začaly stěhovávat za prací české rodiny.

Bílina ve 20. století

13, obrázek se otevře v novém okně
Hned na počátku 20. století byla postavena jedna z dominant města - impozantní budova radnice v secesním stylu, která byla vybudována v letech 1908 - 1911 podle návrhu vídeňského architekta Schmieda.

Rozvíjel se i průmysl. V roce 1914 zahájil Dr. Ing. Edmund Weinmann, majitel koksovny se zinkovnou v Chudeřicích (Weinmannovy závody) stavbu sklárny na lité sklo. Stavební práce však přerušila válka a tak byla továrna ve své stavební části dokončena v roce 1919.

První světová válka vedla k rozpadu rakousko-uherské monarchie. 28. října 1918 vznikl samostatný československý stát. Bílinští Němci, kterých byla v té době ve městě převaha, přijali vznik Československa většinou s odporem. V průběhu třicátých let jich velká část také podlehla vlivu nacismu. Na jaře roku 1938 vyhrála komunální volby Henleinova Sudetoněmecká strana a 9. října 1938 obsadili vojáci německého wehrmachtu podle Mnichovské dohody území odstoupené Německu. Začalo zatýkání a šikanování českých obyvatel. Nové árijské majitele dostal Tučkův mlýn, Weimannovy závody v Chudeřicích, obchody a obchůdky ve městě. Do konce roku 1938 se podařilo většině bílinských Židů vystěhovat do Prahy a odtud dál do ciziny. Ti, kteří zůstali, byli deportováni do Terezína. Nastala těžká válečná léta.

Bílina byla osvobozena 8. května 1945 kolem 17. hodiny 63. gardovou brigádou 1. ukrajinského frontu. Následovala obnova válkou zasaženého průmyslu. Do Bíliny se současně s odsunem Němců vraceli i někteří čeští starousedlíci. Nevrátili se však všichni, a tak do města přišli noví občané ze všech částí Československa. V únoru roku 1948 převzali komunisté moc ve státě. Do města se začala promítat řada změn spojených s tímto politickým převratem. Lobkowiczké podniky, zámek a lázně byly znárodněny, postupně bylo likvidováno živnostenské podnikání. Nemalá část staré Bíliny neodvratně zmizela, byly bourány staré domy a město tak ztratilo mnoho ze své historické hodnoty.
14, obrázek se otevře v novém okně
15, obrázek se otevře v novém okně
V souvislosti s rozšířením zestátněných dolů došlo ke změnám v dopravě. Velkolomy Maxim Gorkij I a II započaly s těžbou uhlí na území bývalé železnice z Bíliny do Duchcova, takže se musela vybudovat přeložka této tratě. Stejně jako železnice, musela ustoupit dolům i silnice. 

V tuto dobu se začala stavět silnice 1/13 v úseku Bílina – Teplice – Most. Bylo nutné zregulovat koryto řeky Bíliny, z tohoto důvodu byl zbourán pruh mezi radnicí a nábřežím Běly, kde stávaly nejvýstavnější domy staré Bíliny.




16, obrázek se otevře v novém okně
 
Byla postavena i nová sídliště na Teplickém a Pražském předměstí a Za Chlumem. Byl zrušen Pivovarský rybník a na jeho místě byl postaven zimní stadion, tehdy ještě nekrytý. V další části Bíliny bylo místo původní zástavby vystavěno panelové Sídliště U Nového nádraží a autobusové nádraží, které v roce 2009 muselo ustoupit novému hypermarketu. Na Újezdském předměstí došlo k přestavbě bývalých usedlostí na zděné činžovní domy.
17, obrázek se otevře v novém okně18, obrázek se otevře v novém okně
 
V šedesátých letech byla šestnáctimilionovým nákladem postavena poliklinika, která se tak tehdy stala druhým nejmodernějším zdravotnickým zařízením svého druhu v republice.
19, obrázek se otevře v novém okně20, obrázek se otevře v novém okně
 
Mezníkem vývoje města druhé poloviny 20. století byla sametová revoluce roku 1989. V prosinci 1990 se konalo ustavující zasedání městského zastupitelstva. Nejsilnější politickou stranou se stala ODS, která vyhrála volby v roce 1990 a 1992. Výrazná změna nastala v majetkových poměrech. Znárodněné obchody a živnosti se vracely původním majitelům. Pozvolna se k lepšímu měnila i podoba samotného města.
21, obrázek se otevře v novém okně22, obrázek se otevře v novém okně

Bílina a lázeňství

23, obrázek se otevře v novém okně
Prosperitu lázeňského podnikání si uvědomovala kněžna Eleonora Lobkowiczová, když v roce 1710 odkoupila od města prameny léčivé minerální vody, které se odedávna využívaly k léčebným účelům. V roce 1712 byly prameny vyčištěny, tři z nich byly upraveny k používání a vznikly první malé lázně. Bílinská kyselka se tehdy stáčela do hliněných džbánků, které byly zalévány voskem, baleny do beden a rozesílány do okolí i do zahraničí. Z Bílinské kyselky, se jejím odpařováním, vyráběly také zažívací pastilky, které se používaly při chorobách žaludku. O proslulost bílinské minerálky se zasloužil známý geolog a balneolog Franz Ambros Reuss, zakladatel balneologie v Českých zemích, který také potvrdil její léčebné účinky. Památník Reussů, obrázek se otevře v novém okněJeho působení ve zdejších lázních připomíná pomník z roku 1898, který je věnován také jeho synovi dr. Augustovi Emanuelu Reussovi, který rovněž působil v Bílině a v roce 1863 byl jmenován profesorem mineralogie a geologie na vídeňské univerzitě.

Na konci 19. století byly lázně chloubou města. V roce 1855 se Lobkowiczové odhodlali k významnému kroku a nechali v Bílině vybudovat překrásný a rozsáhlý lázeňský park. Lázeňské budovy včetně stáčírny jsou dílem rakouského architekta Franze Sablicka. Vlastní stavba trvala celé čtvrtstoletí mezi roky 1875 a 1900. V hlavní budově byly umístěny převážně pokoje pro lázeňské hosty, v jídelně lázní byly při zvláštních příležitostech pořádány výstavy. Inhalatorium sloužilo především k lázeňským procedurám.

25, obrázek se otevře v novém okněLázně - zadní část budovy, obrázek se otevře v novém okně
 
Jedním z romantických míst lázeňského parku je Lesní kavárna, která byla původně exponátem Zemské jubilejní výstavy v Praze r. 1891. V krásné přírodní scenérii Kyselky bylo v roce 1931 vybudováno koupaliště a restaurace, které jsou provozovány dodnes.
Lesní kavárna na počátku 19. stol., obrázek se otevře v novém okně28, obrázek se otevře v novém okně
 
O proslulosti bílinských lázní svědčí i známá jména jejich návštěvníků jako např. Karel Havlíček Borovský, Johann Wolfgang Goethe, Ludwig van Beethoven nebo slavný německý přírodovědec a cestovatel Alexander von Humboldt. V novodobé historii se nevyhnulo znárodnění ani lázním, které byly pojmenovány podle Julia Fučíka. Původní léčba horních cest dýchacích musela být ukončena pro stále se zhoršující ovzduší průmyslové oblasti a léčba byla zaměřena na stavy po operacích žaludku a tenkého střeva. V devadesátých letech byl provoz lázní ukončen.

V současné době zajišťuje distribuci Bílinské kyselky do celého světa firma Bohemia Healing Marienbad Waters a.s. Tato společnost v roce 2012 zahájila rozsáhlou rekonstrukci stáčírny minerálních vod, která byla dokončena o dva roky později. Stáčírna byla opravena podle dochovaných materiálů a dokonale kopíruje stav budovy z 19. století. Společnost Bohemia Healing Marienbad Waters a.s. uvažuje v těchto prostorách zřídit balneologické a mineralogické muzeum.
29, obrázek se otevře v novém okně
30, obrázek se otevře v novém okně
Hlavní lázeňská budova a Inhalatorium patří městu, to na konci roku 2017 schválilo harmonogram prací k jejich revitalizaci. První etapa oprav začala na Inhalatoriu, hlavní sál s pítkem na léčivou vodu prošel náročnou rekonstrukcí. Městu se po mnoha letech podařilo obnovit přípojku minerální vody a tak je možno na akcích města pořádaných na Kyselce ochutnat kyselku přímo z pramene. Dále byly zrekonstruovány rozvody elektřiny, osvětlení, skleněná kopule, omítky aj. Rekonstrukcí prošel i památník otce a syna Reussových. Opravu zajišťovala společnost BHMW za finančního příspěvku města Bíliny a ministerstva kultury. Lázeňskému komplexu se tak pomalu začíná vracet jeho původní nádhera.



31, obrázek se otevře v novém okně32, obrázek se otevře v novém okně

Bílina a hornictví

35, obrázek se otevře v novém okně
Lázeňský lékař Franz Ambros Reuss byl také velkým propagátorem využívání uhlí, tehdy již známého ale příliš nepoužívaného. Pokládal je za levný a účinný zdroj tepelné energie, schopný nahradit tradiční dřevo. Na Bílinsku existovaly tzv. selské dobývky, ty postupně vystřídaly hlubinné doly, již v roce 1750 bylo otevřeno ložisko hnědého uhlí u Chudeřic. 
34, obrázek se otevře v novém okně
Další ložisko bylo otevřeno o rok později v prostoru bývalého hlavního nádraží v Bílině. Bílinské doly byly původně hlubinné, ke konci 19. století se postupně přecházelo na efektivnější povrchovou těžbu. Po druhé světové válce byly doly znárodněny a sjednoceny ve Velkolom Maxim Gorkij. V sedmdesátých letech 20. století musely velkolomové těžbě hnědého uhlí dát prostor i obce v okolí důlního provozu. V místech dnešní Radovesické výsypky dříve existovalo celkem pět vesnic – Lyskovice, Chotovenka, Hetov, Dřínek a největší z nich byly právě Radovesice, které byly zbourány roku 1971. Těžbě hnědého uhlí pak ustoupily i vesnice - Břežánky a Jenišův Újezd.  Dnes je lom Bílina jednou z těžebních lokalit společnosti Severočeské doly a. s. se sídlem v Chomutově, která vznikla v roce 1994. Dno tohoto lomu je nejnižším otevřeným místem v ČR. Jeho hloubka přesahuje 200 m, nejnižší bod téměř koresponduje s úrovní hladiny Baltského moře. Těží se zde nízkosirnaté hnědé uhlí, roční objem představuje zhruba 10 milionů tun.
Veškeré surové vytěžené uhlí postupuje do Úpravny uhlí Ledvice, odkud je připraveno k prodeji odběratelům v teplárenství, pro komunální spotřebu, průmyslu i energetice. Část bílinské uhelné produkce používá jako palivo Elektrárna Ledvice. V roce 2015 vláda potvrdila závěrečnou korekci limitu těžby hnědého uhlí na lomu Bílina. V budoucnu – až do roku 2050 - se tak bude moci vytěžit zhruba 150 milionů tun uhlí.
37, obrázek se otevře v novém okně36, obrázek se otevře v novém okně
Vytvořeno 28.6.2010 13:11:00 - aktualizováno 29.9.2016 11:29:32 | přečteno 1431x | ernest
 

Sloupec 01

Sloupec 02

Břežánská 50/4, 41831 Bílina
ePodatelna@bilina.cz

+420 417 810 811

č.ú. 19-1060440379/0800

IČ: 00266 230
DIČ: CZ 00266 230

ID Datové schránky: qdtb7vx

Sloupec 04

Partnerská města
Stropkov, obrázek se otevře v novém okně
Dippoldiswalde, obrázek se otevře v novém okně
Jaraczewo, obrázek se otevře v novém okně
 Bilgoraj, obrázek se otevře v novém okně
Novovolynsk, obrázek se otevře v novém okně
kobyli logo 01, obrázek se otevře v novém okně

 
load